Obrazy ze železniční dopravy

Dlouhodobá série

Při čtení této anotace a prohlížení tohoto alba si můžete také pustit mé nahrávky zvuků z nádraží a železnic, doplnit si tak audio k obrazům a vytvořit audiovizuální, téměř rozpohybovaný zážitek.

Za svůj relativně krátký život jsem toho vlakem nacestoval opravdu hodně. Ať už se jedná o každodenní dojíždění na gymnázium, na fakultu do Prahy nebo poměrně časté cestování do Maďarska. Se železniční dopravou mám tak úzký vztah a značnou zkušenost. To hlavní, co mě na železnici fascinuje, jsem nepřímo shrnul v krátkém zamyšlení nad filmem Hugo a jeho velký objev (2011):

Film se odehrává v Paříži v roce 1931, ale klíčovým motivickým tématem jsou události odehrávající se na přelomu století – v době, kdy tvořil filmy Georges Meliés a kdy byl film ve světě především technologickou novinkou a atrakcí. Film, nebo lépe řečeno kinematograf, byl ale pouze jedním z atributů této doby. Nejen atributů doby, ale jejím vyústěním. A to doby průmyslové revoluce, která se v průběhu 19. století v západní Evropě stupňovala, až v Paříži a jiných evropských metropolích vyústila v Belle Époque – dobu naplněnou technickými vymoženostmi a posedlostí pokrokem. Na přelomu století a před 1. světovou válkou došlo k přerodu do nové éry a svět se začal ubírat novými modernistickými směry, právě na pozadí průmyslové a technické revoluce. Film Hugo k tematizaci tohoto pozadí doby, ve které se odehrává, využívá stylizované prostředí Paříže jako celku, konkrétně potom nádraží Gare Montparnasse. Pozadí historického celku je tak přeneseno do pozadí přirozeně filmového, a to doslova – pozadí kulis Paříže této doby. Prostředí nádraží a železnice je k tomuto ideální, neboť samo o sobě reprezentuje produkt průmyslové revoluce rychlostí pohybu, kterou parní vlaky jako technologické vymoženosti nabízejí. Kromě toho je nádraží také symbolicky místem, kde dochází ke střetu lidí a potažmo myšlení a vlivů z mnoha směrů, zatímco se vlaky sjíždějí a rozjíždějí.


Nádraží je konkrétním nositelem symbolů, které se v průběhu filmu propíší do příběhu filmu. Ale Paříž jako celek figuruje v podobných významech. Už úvodní montážní (montáž!) záběr, kde se mechanické ozubené kolo proměňuje ve Vítězný oblouk. To není pouze efektní začátek filmu, je to symbol Paříže opět jakožto křižovatky dějin a místa technologického pokroku, ale také obraz toho, jak ji vnímá hlavní hrdina Hugo Cabret – tedy jako důmyslně fungující mechanismus. Pro Huga není Paříž mechanismem pouze holisticky, ale také ve svých jednotlivostech. Občas ji Hugo sice vidí z nadhledu, jako když vyleze na střechu budovy nádraží, ale ještě častěji ji vidí zevnitř – doslova mezi jejími zdmi a zpoza hodin, které jsou další reprezentací uplývajícího času a posunu dějin. Hugo se doslova skrze hodiny jakožto symbol na Paříž dívá. Tyto figurativní linky se sbíhají a cyklí v dramatickém oblouku filmu. Hugo se snaží opravit futuristický mechanismus nazvaný automaton, který ale zároveň přináší řadu flashbacků a je dechem nostalgie a minulosti. Automaton je ale především nástrojem sebereflexe filmového prostředku, kdy film je novinkou a moderní záležitostí schopnou zachytit a reprodukovat lidský pohyb, ale zároveň má schopnost uchovat navždy vzpomínky a minulost, jako se to děje v příběhu Huga a jeho snahy ve smyslu mechaniky „opravit“ George Meliése, který se na svou filmovou minulost snaží zapomenout.


Paříž a vlakové nádraží jsou tedy v tomto filmu prostředím, ale i prostředkem střetu minulosti a budoucnosti, mechanického a lidského, sbíhavosti a rozbíhavosti, reality a fikce, zatímco všechny tyto kontrapunkty se sbíhají prostřednictvím mnoha symbolů v motivu kinematografie a filmu jako takového. Paříž je k tomu, aby mohla všechno toto zprostředkovat, fikčně vyobrazena ve své přerodové éře vrcholné Belle Époque. Možná až příliš digitální rozpohybování staré Paříže reflektuje rozpohybování života prostřednictvím mechanismu – rozpohybování automatona, rozpohybování lidstva průmyslovou revolucí, rozpohybování minulosti a fantaskních představ filmem a rozpohybování starého nevrlého pána Meliése filmem samotným.

I když už dnes nejsou vlaky poháněné parním strojem, je železnice jako vynález symbolem průmyslové revoluce dodnes, i když už ji v tomto kontextu často nevnímáme. Železnice je předchůdcem internetu jako první signifikantně urychlující a propojující nástroj, který se zasadil o relativní zmenšení ještě ne planety, ale kontinentů tím, že propojil jejich jednotlivá místa. Z našeho pohledu se jedná o nástroj pre-moderní, ten který moderní dobu umožnil. A dodnes reprezentuje určitou steampunkovou estetiku svou průmyslovou hrubostí a zároveň dílčími snahami o modernizaci, která je místy opravdu nepatrná, neboť většina s železnicí spojené techniky funguje opravdu dlouhou dobu bez nutnosti ji zásadně obměňovat. Dnešní železnice tedy nejen že reprezentuje střet minulosti a budoucnosti jako symbol průmyslové revoluce a nástupu modernity, ale dodnes je střetem dekád starých komponentů jako starý zkostnatělý organismus a modernizací, jimiž se různé komponenty obnovují a dostávají nové funkce. Železnice tak téměř působí jako rudiment postmoderní společnosti.

KONTAKT

    © 2024 MARTIN AUDRLICKÝ